Až naprší...

08.09.2017

Miluju léto. Mohla bych s ním trávit celý rok. Taková zima, ať si špacíruje, kde se jí zamane. Mně nechybí.

Když se dny pomalu sklání k podzimu, začínám se rozpačitě ohlížet a říkat si, jestli to není moc brzy, vždyť léto ještě ani pořádně nezačalo. Zvedne se vítr, listy se v houfu poroučejí k zemi, a já se ptám, jestli to není moc brzy, vždyť se před chvílí začaly teprve zelenat. Poprvé pustíme doma kotel, když nám už prsty přimrzají ke klávesnici a já jsem z toho nervózní, protože mi to přijde moc brzy.

Čas je pěkný janek. Skáče z měsíce do měsíce, z období do období a najednou je tu další rok. Aniž by se diář toho posledního stačil celý popsat. Aniž bych stihla všechno to, co jsem stihnout chtěla. Jako branka, která jde špatně otevřít a s prvními podzimními mlhami navíc skřípe.

Kámen na zahradě, kde ráda sedávám, začne za pár dní pěkně studit a já vezmu zavděk křeslem v zimní zahradě. Keře u potoka budou krvácet do červené a ořech zase nadělá kolem lavičky pěknou hromadu listí. Ptákům už nebude tolik do zpěvu, zato potok po deštích přeřve i náklaďák. Vzduch bude úžasně vonět vodou, později sněhem a všechno si ustele v odevzdání. Do příštího jara.

A víte co? Já už se na ten podzim vlastně hrozně těším :-)        Ilona Kaulfuss