Božena Němcová měla velké štěstí

05.07.2017

Nedávno jsem dělala pořádek na pracovním stole a v jedné knížce našla starou fotku mojí nevlastní babičky. Ty pravé jsem prakticky nepoznala, tak jsem si v devíti letech jednu adoptovala.

Potkaly jsme se náhodou. Ona, nádherná šedovlasá paní na lavičce v šanovském parku. Já, divoký usmolenec, který zrovna spáchal nějaký průšvih a bál se jít domů. Zeptala se, co se mi stalo. Pak mi vyprávěla o svém životě, o dětství, o rodičích. Úžasně, poutavě, moudře a celou dobu se usmívala. Najednou se zvedla, opřela o hůlku a řekla: Tak a teď půjdeme. Doprovodím tě domů a nějak ten průšvih s rodiči vyžehlíme.

Od té doby jsem jí často navštěvovala. Bydleli jsme v Teplicích v Českobratrské ulici a kousek nad námi byl domov důchodců. Tam měla svůj pokoj babička. Byla jsem její "malá Italka z Alžíru". Nepátrala jsem po významu toho pojmenování. Z každých prázdnin, školy v přírodě nebo výletu jsem jí poslala pohled a po návratu dlouze o všem vyprávěla. Když přišly špatné dny, nacházela jsem útěchu u ní. A když dny šťastné, šla jsem se o radost podělit s babičkou.

Umřela, když mi bylo šestnáct. To babičky dělají, že odejdou dřív, než by měly. Nikdy na ní nezapomenu. Dopřála mi poznat neskutečnou dobrotu, laskavost a moudrost.

A proč o tom píšu? Protože mě to donutilo přemýšlet. O sobě, o současných babičkách, které chodí do práce a mají velmi málo času. Okrádají tak bohužel svá vnoučata o ty nejúžasnější chvíle, které jsem jako dítě poznala. Určitě samy cítí, že to není správné, ale často třeba nemají na výběr. 

Taky by mě zajímalo, jestli ještě existují opravdové babičky. Takové, ke kterým se jezdí na nejkrásnější prázdniny v životě, utíká s pláčem a spěchá s radostí. Pokud je v rodině máte, pak často připomínejte svým dětem, jaké mají štěstí. A nezapomínejte ani vy, že je máte.    Ilona