Když to přeteče :-)

28.09.2017

Pár dní jsem měla pěkný frmol. A uvnitř už všechno volalo po klidu. Známky totální únavy se u mě projevují nesmiřitelně. Hyeny a Frank můžou vyprávět legendy. 🐕🐕

To, že jsem si upicla kousek prstu při krájení cibule, budiž. Že jsem si ráno udělala turka z kakaa, protože jsem zaměnila dózy, nu, což. Že jsem si po umytí na vlasy napatlala místo fluidu pro snadný rozčesávání sérum na oční okolí, stane se. Jenomže když už jsem oběd pro Franka položila na lavici, kam dáváme misky se žrádlem pro psy, a nedošlo mi to ani ve chvíli, když se do gulášku obě zrzky pustily s neskonalým vděkem v pohledu, to už bylo moc i na toho mýho, jinak flegmatickýho chlapa. 👿

Nadechl se, chtěl mi od plic něco říct, ale já to v tu chvíli totálně zabila. Když jsem zmerčila, že nějak znervózněl, znejistěla jsem a nevině se zeptala: jé, já ti nedala příbor, viď? Nezmohl se ani na slovo. Šel do obýváku, 🖥️📲☎️📻 vypnul mi počítač, zabalil věci na zahradu a zavelel: Koukej se pakovat, jedeme! 🚘

Do auta mě vecpal za hlasitého protestu a nad každým mým "Ale" mávl rukou. Cestou se ticho v autě dalo krájet motorovkou. Když jsme vylezli, automaticky jsem se převlíkla, vzala motyčku, kýblík na plevel a mířila jak robot k záhonkům. 🌷🌱🍀 Vstoupil mi do cesty, sebral motyčku i ten kýblík a se svojí obvyklou laskavostí v hlase houkl: Mazej si sednout na lavičku, nastav se sluníčku, nemluv, poslouchej, rozjímej, prostě odpočívej! ⛱️ Tak jsem se jako robůtek přesunula dle jeho povelu na lavičku...

No, co vám budu povídat. Bylo nádherně. Slunce hřálo, jako kdyby se někde zapomnělo.🌞 Foukal mírný vítr a nad Milešovkou se táhla úžasná temná mračna. Začalo hřmít, malinko zapršelo, pak zase slunce, duha 🌈 se napnula nad potokem jak tětiva... Zkrátka, takhle krásně mi už dlouho nebylo.

Mimochodem, když jsme přijeli domů uviděl mě synátor a zeptal se: Ty vypadáš nějak spokojeně. nebyla ty si na zahradě? 😉