Někdy nás něco semele

29.05.2017

Někdy nás něco semele tak, že máme pocit, jakoby všechno dobré skončilo a už se nikdy nevrátí. Trčíme odevzdáni napospas sami sobě, nehybně si před očima promítáme film prošlých dní a sami sebe se ptáme, proč právě já? Tyhle pocity jsou jako tvrdý knedlík v krku, který nemůžeme polknout. Cítíme beznaděj a nejraději bychom někam zalezli, no, možná i skočili, střelili se do spánku. Cesta je ale před námi. Jsme pořád na ní. A v koutku svého splínem zaneseného Já moc dobře víme, že rána bývají moudřejší večerů. Víme, že na světě je hodně lidí, kteří se potýkají s mnohem většími problémy, než které právě řešíme my. A taky nám někde něco našeptává, že nimrat se v tom špatným nám akorát ubírá na síle. V takové chvíli je nejlepší se nadechnout, hodně zhluboka a jít něco dělat. Třeba se proběhnout, nebo zbavit záhon plevele, dojít ke kámošce a vytáhnout jí na kafe. Zkrátka pustit se do věcí, co mají smysl a donutí nás rozehnat chmury na všechny světové strany. Vždyť ráno bude zase líp. :-)