Tatínkův dril a rozklížené parkety

23.07.2017

Měli jsme s bráchou hodně přísného tatínka. Voják z povolání, který se nevyhnul profesní deformaci, a doma se mu úspěšně dařilo aplikovat vojenský dril. Jen zavěsil kapitánskou čepici na věšák v předsíni, když se po měsících vrátil z dálek, nastala doba ledová.

Milovali jsme ho. I přesto, že jsme stáli v haptáku a ucvrnkávali do spoďárů, kdykoli s námi probíral průšvihy, co jsme zmákli za dobu jeho nepřítomnosti. I přesto, že z nás stékaly potůčky strachu, když jsme se pokusili o přesvědčivý herecký výkon, podpořený geny po mamince, aby nepoznal, že lžeme - a on to poznal. Nadzvedl obočí, podíval se na druhý konec obýváku, kde se nám třásla kolena, že se parkety rozjížděly a bylo. Nikdy nás neuhodil. Stačilo, aby tiše, směrem k těm rozklíženým parketám procedil: "Myslím, že to by stačilo. Zalez do pokoje a přemýšlej o sobě. Až ti to dojde - a jestli si mé dítě, mělo by, pak se vrať. Do té doby se nehneš z domu a nezkoušej se mi tu mihnout před očima."

Hodně mi tatínka připomněl pan Kodet ve své roli v Pelíšcích. Jak kdyby mu z oka vypadl. Tedy, až na to řvaní z okna, to asi ne... Chodívali jsme kolem tatínkova křesla po špičkách, snášeli jeho nálady a výbuchy. K smrti vyděšené kamarády, co se k nám odvážili na návštěvu, jsme přesvědčovali, aby neutíkali domů, že to hned přejde. Mého prvního muže srazil tatínek málem ze schodů i s kytkou, co držel, když přišel požádat o mojí ruku.

Sousedka, o které naše maminka říkávala, že je tak trochu do luftu, se jednou pokusila s tátou laškovat na schodech. O té doby se mu velkým obloukem vyhýbala. Dokonce se říkalo, že navštěvuje psychiatra. Nakonec se chuděra odstěhovala. (Ani nechci domýšlet, co jí tatínek na to svádění tenkrát řekl.) Uměl se rozčílit tak, že kočky, kterých jsme mívali doma vždycky utěšeně, stáhly ocas mezi nohy, zježily se jak nepoužitý režný kartáč, a se syčením dobře naštvaného chřestýše mizely pryč. Celý barák, dvorek a park před domem v tu chvíli oněměl. Ptáci zavřeli zobáky, lavičky se vyprázdnily, pískoviště osiřelo.

Tatínek poprvé v obleku. Na mé svatbě, trochu pod parou a hodně naměkko. Maminka byla z té lapálie nesvá a neustále ustaraně šeptala: tatínku, už nepij, bude ti zle... 

Pořád si myslím, že našeho tatínka zapomněli rodiče naučit slova jako: milovat, krásné, štěstí, nebo radost... Táta se nikdy moc nesmál. Maximálně se PO-USMÁL, když už to stálo za to. Třeba, když naši vyhráli v hokeji nad "Rusákama", nebo se v telce objevil pan Menšík. Toho tatínek snesl. Ostatní komici byli podle něj tlučhubové a darmožrouti, kteří potřebovali "pořádný vojenský výcvik, aby je přešla chuť, dělat z lidí blbce."

Náš přísný tatínek, u kterého by se dnešní puberťáci jediným otočením očí v sloup s hodně zlou potázali, přišel o svoji milovanou práci. Protože, jak prohlásil, "mu strana může vylízat prdel". Nikdy jim to nepodepsal. Tak odevzdal frčky a nastoupil do fabriky. Jeho nálady a výbuchy byly pak stále častější. Začal rychleji stárnout a zapomínat. Pořád něco hledal. Jak spustil pátrací akci třeba po zapalovači, mizeli jsme stejně rychle jak maminčiny marmelády ze špajzu. Se zatajeným dechem a tlakem 240/180 jsme za dveřmi haly poslouchali, jak se z obýváku ozývají kletby, které střídaly hodně peprné výrazy, práskání šuplíků a rány do stolu s výkřiky: Tady ještě před chvíli ležel!

Maminka nám nestíhala zacpávat uši a mladšímu bráškovi se roztřásla brada. Když zavládlo podezřelé ticho a trvalo déle jak 10 minut, šla maminka zmapovat, zda je tatínek po infarktu, nebo jen našel svůj zapalovač. Pak mávla a mohli jsme do obýváku i my.

Jednou začala podobná pátrací akce, tentokrát po brýlích. Standardní vyklizení pole do bezpečné vzdálenosti, stejné výkyvy tlaku, stejná palba nadávek, bouchání pěstí do stolu a zacpávání uší. Když nastala vroucně očekávaná pauza, vydala se maminka odvážně na bojiště. Dlouho se nic nedělo. S bráškou nám hlavami prolétávaly hororové obrázky ze sirotčinců, když jsme zaslechli smích. A nejenom maminky. Poprvé v životě jsme uslyšeli našeho tátu, jak se směje! (Ne, že by se za břicho popadal, to ne.) Když jsme přišli do obýváku, maminka smíchy brečela. Tatínek seděl v křesle, usmíval se a vydával ze sebe zřetelné "chmm, chmmm, chmm". Maminka nám k tomu překvapivému obrázku sdělila, že tatínka takhle rozesmátého našla. Šokovaná tím úkazem se osmělila zeptat, zda nalezl své brýle. Podíval se na ní a řekl: "Víš, Fany, já už jsem asi fakt starej blbec. Celou dobu jsem ty pitomý brýle držel v jedné ruce..."               Ilona