Měli jsme s bráchou hodně přísného tatínka. Voják z povolání, který se nevyhnul profesní deformaci, a doma se mu úspěšně dařilo aplikovat vojenský dril. Jen zavěsil kapitánskou čepici na věšák v předsíni, když se po měsících vrátil z dálek, nastala doba ledová.
Milovali jsme ho. I přesto, že jsme stáli v haptáku a ucvrnkávali do spoďárů, kdykoli s námi probíral průšvihy, co jsme zmákli za dobu jeho nepřítomnosti. I přesto, že z nás stékaly potůčky strachu, když jsme se pokusili o přesvědčivý herecký výkon, podpořený geny po mamince, aby nepoznal, že lžeme - a on to poznal. Nadzvedl obočí, podíval se na druhý konec obýváku, kde se nám třásla kolena, že se parkety rozjížděly a bylo. Nikdy nás neuhodil. Stačilo, aby tiše, směrem k těm rozklíženým parketám procedil: "Myslím, že to by stačilo. Zalez do pokoje a přemýšlej o sobě. Až ti to dojde - a jestli si mé dítě, mělo by, pak se vrať. Do té doby se nehneš z domu a nezkoušej se mi tu mihnout před očima."
Hodně mi tatínka připomněl pan Kodet ve své roli v Pelíšcích. Jak kdyby mu z oka vypadl. Tedy, až na to řvaní z okna, to asi ne... Chodívali jsme kolem tatínkova křesla po špičkách, snášeli jeho nálady a výbuchy. K smrti vyděšené kamarády, co se k nám odvážili na návštěvu, jsme přesvědčovali, aby neutíkali domů, že to hned přejde. Mého prvního muže srazil tatínek málem ze schodů i s kytkou, co držel, když přišel požádat o mojí ruku.
Sousedka, o které naše maminka říkávala, že je tak trochu do luftu, se jednou pokusila s tátou laškovat na schodech. O té doby se mu velkým obloukem vyhýbala. Dokonce se říkalo, že navštěvuje psychiatra. Nakonec se chuděra odstěhovala. (Ani nechci domýšlet, co jí tatínek na to svádění tenkrát řekl.) Uměl se rozčílit tak, že kočky, kterých jsme mívali doma vždycky utěšeně, stáhly ocas mezi nohy, zježily se jak nepoužitý režný kartáč, a se syčením dobře naštvaného chřestýše mizely pryč. Celý barák, dvorek a park před domem v tu chvíli oněměl. Ptáci zavřeli zobáky, lavičky se vyprázdnily, pískoviště osiřelo.
